Jako bumerang se opětovně a neustále vrací téma poplatků za zdravotní péči. Jedna citace z médií: „Lidovci si dokážou představit poplatek ve výši 60 korun za den omezený maximálně na 30 dnů v roce. V takové výši se poplatek hradil už dříve, po nárůstu na 100 korun za den ho ale zrušil Ústavní soud.“ Obdobných citací od politiků od hnutí ANO až po opoziční strany z pravého spektra je poslední dobou přehršel. Vůbec nerozumím tomu, že toto téma se opět dostává do popředí diskuse o zdravotnictví. Ve skutečnosti jde, z hlediska systémového, o marginálii. Poplatky za zdravotní péči mohou být pouze v omezené míře, protože u zdravotní péče zásadně platí, že je poskytována na základě široké solidarity. Kdyby tomu tak nebylo, jen malé procento pacientů by bylo schopno zaplatit náklady na svoje léčení. Tato solidarita, která je vyšší než v sociální oblasti, je uplatňována v celé Evropě. Pouze v USA není ve zdravotnictví dostatečná míra solidarity, což vede k tomu, že v této zemi se vydává na zdravotní péči asi 17 % HDP, což je téměř dvojnásobek výdajů proti evropským zemím. Je pravda, že v USA jsou špičková zdravotnická zařízení a vynikající výzkumná zařízení, na druhé straně celkový zdravotní standard je zde nižší než u nás a v Evropě. Málo si uvědomujeme, že vysoká míra solidarity zabezpečuje například to, že naše země je na prvním místě v nejnižší úmrtnosti kojenců, je na předním místě v proočkovanosti obyvatel apod. Prakticky se u nás nikdy nepíše, že nejvyspělejší státy Evropy mají státní zdravotní systém, a pro ty bohaté rozvinutý systém komerčního zdravotního pojištění. Klíčové otázky našich problémů jsou. Jak změnit náš zdravotní pojišťovací systém? Potřebujeme tolik zdravotních pojišťoven? Je skutečně dobře, že téměř v každé nemocnici je CT a obdobné drahé přístroje, které jsou využívány pouze část dne? A mnoho dalších otázek. To jsou témata, která kupodivu politici nediskutují. Místo toho neustále řeší poplatky. V Evropě jsou také poplatky občanů na některé zdravotní úkony, ale jsou skutečně minimalizovány. Nejsem zásadně proti některým poplatkům. Tyto poplatky však nesmí vést k tomu, že by nemocného člověka motivovaly k odkládání zdravotní péče. Musí skutečně regulovat nežádoucí jevy. Například poplatek za pohotovostní službu je nepochybně správný, protože zabraňuje zneužívání pohotovostní služby. Možná obstojí rozumné poplatky za recept. U poplatku za pobyt v nemocnici mám řadu pochybností. Při zavádění poplatků ve zdravotnictví je nezbytné zvážit úroveň příjmů těch, kteří zdravotní péči nejvíce potřebují a využívají. Jsou to malé děti, senioři a osoby se zdravotním postižením. U všech těchto skupin je hladina příjmů v naší zemi podstatně nižší než ve vyspělých evropských zemích. To je klíč k diskusi o poplatcích u nás!