Je až komické sledovat, jak se dnes, rádoby zastánci menšin a multikulturnosti, statečně bijí v prsa, že oni jsou Ti praví ochránci tolerantní společnosti a jsou ve střehu a připraveni padnout za práva menšin.

V těchto dnech, kdy řada moudrých tak vášnivě mluví o toleranci, se děje nepochybně mnohem větší bezpráví a netolerance na druhém konci republiky, a to bez mediální pozornosti, bez účasti kamer, moudrých replik a pojednání ochránců všeho dobra. Proč to tomu tak je? Protože ti, kterým se děje velké bezpráví se neumí sami bránit, členy jejich menšiny nejsou významné osobnosti a na první pohled se nijak neliší od většinové populace.

Ten příběh je jednoduchý a v naší zemi se již několikrát opakoval. V rámci transformace (rozuměj polidštění) ústavu pro zdravotně postižené občany v Zašové se má část jeho obyvatel přestěhovat do dvou domků nedalekého města Zubří. Dovolím si citovat z Valašského deníku: Lidé v Zubří s plánem nesouhlasí a tento svůj postoj vyjádřili také v petici. „S tímto projektem nesouhlasíme a nepřejeme si, aby se zde tyto ústavy zakládaly, byť plně chápeme sociální potřebu ústavy zřizovat a provozovat. Rozhodli jsme sepsat petici proti výstavbě ústavu pro mentálně postižené,“ píší na speciálně zřízených internetových stránkách iniciátoři petice. Na stejném webu je možné se dočíst také o důvodech, proč místní lidé se stěhováním zdravotně postižených nesouhlasí. Obávají se jejich nevypočitatelného chování, náladovosti.

Napsal jsem otevřený dopis panu starostovi města Zubří, který je již několik dní na webu Národní rady osob se zdravotním postižením. Pan starosta na dopis neodpověděl a media mají dráždivější pokrm nežli osud několika lidí s lehčím mentálním postižením, kteří by se rádi svým způsobem života přiblížili standardu většinové populace.

V této souvislosti si neodpustím reagovat na tvrzení pana Petra Uhla v článku „Má většina homosexuály jen tolerovat?“, který vyšel v Právu 12. srpna. Pan Uhl mimo jiné píše: „ Aby zákon o registrovaném partnerství prošel Poslaneckou sněmovnou, musela vláda souhlasit, aby v něm stálo, že partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. Je to snad jediné místo v českém právním řádu, které je přímo a zjevně diskriminující – zde podle sexuální orientace.“

Nevím nakolik je výše uvedené ustanovení diskriminující. Vím však, že v našem právním řádu je řada ustanovení přímo diskriminující osoby se zdravotním postižením. Pan Uhl, jako bývalý vysoký státní úředník (byl zmocněncem vlády pro lidská práva) by neměl takto lehkomyslně blufovat. Jen pro připomenutí několik příkladů ustanovení našich právních předpisů, které diskriminují lidi se zdravotním postižením.

V nařízení vlády o minimální mzdě je ustanovení o tom, že zaměstnavatel může snížit minimální mzdu u příjemců invalidních důchodů až o 50 procent, tedy na 4 000 Kč měsíčně. Ve vyhlášce č. 73/2005 Sb., kterou se provádí školský zákon je uvedeno, že ředitel školy může odmítnout žáka se zdravotním postižením, pokud k jeho přijetí nemá vhodné podmínky. Rozhodne bez správního řízení, tudíž rodiče takového žáka nemají nikde dovolání. V Ústavě ČR v čl. 3, který zakazuje diskriminaci, jsou uvedeny všechny možné menšiny, ale osoby se zdravotním postižením zde uvedeni nejsou. V této věci jsme dokonce raritou Evropy. V zákoně o zaměstnanosti se stanoví, že osoba pobírající invalidní důchod se nemůže evidovat na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Takto bych mohl pokračovat.

Pořád dokola upozorňujeme na tyto zjevné diskriminace, které jsou v rozporu s mezinárodními úmluvami a jinými mezinárodními právními dokumenty. Marně! A zastánci tolerantní společnosti se nám jaksi vyhýbají. Asi nejsme ti praví pro ochránce multi-kulti.