Dne 6. května 2008 jsem společně se svými spolupracovníky navštívil, na pozvání pana Mgr. Herberta Haupta, právního ochránce osob se zdravotním postižením Rakouské republiky, Vídeň. Posláním úřadu pana Mgr. Haupta je zastupování osob se zdravotním postižením při právních sporech např. při špatném poskytování sociálních služeb, diskriminaci v zaměstnání, diskriminaci při studiu apod. Rakouského právního ochránce osob se zdravotním postižením nelze ztotožňovat s ombucmanem.
Ombucman nemůže právně zastupovat osoby, které se na něj obrátí, ale pouze upozorňuje veřejné orgány na chybný postup, případně na nesrovnalosti v legislativě. Z toho plyne, že postavení úřadu pana Mgr. Haupta je podstatně silnější a pro osoby se zdravotním postižením má velký význam v jejich právní ochraně. Nebyla to zdvořilostní návštěva, ale jednalo se o pracovní cestu zaměřenou na získávání poznatků o nástrojích, které jsou v Rakousku využívány pro zlepšení postavení osob se zdravotním postižením. Hlavním tématem naší návštěvy byla problematika zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Po příjezdu do Vídně nás pan Mgr. Haupt přijal v sídle Rakouského sociálního úřadu.
Úvodního setkání se dále účastnil Günter Schuster, šéf Rakouského sociálního úřadu, Sigibert Dolinschenk, poslanec rakouského Parlamentu a člen Svazu pro budoucnost Rakouska, Theresia Haidlmayr, poslankyně rakouského Parlamentu, členka strany Zelených a stranická mluvčí pro osoby se zdravotním postižením a pan Michael Svoboda, předseda rakouské střechové organizace válečných obětí a osob se zdravotním postižením. Při tomto úvodním jednání jsme se dověděli, že Rakouský sociální úřad má centrální pracoviště ve Vídni a dále pracoviště v jednotlivých spolkových zemích. Ředitel tohoto úřadu podléhá ministrovi sociálních věcí a ochrany spotřebitele Rakouské republiky.
Tento úřad je otevřenou branou pro osoby se zdravotním postižením. Smyslem je poskytnout servis a poradenství osobám se zdravotním postižením a dále maximálně usilovat o zařazení lidí se zdravotním postižením do pracovních aktivit a integraci do společnosti. V přízemí je recepce kam se může dostavit osoba se zdravotním postižením a vznést jakýkoliv dotaz či žádost. Tři pracovníci recepce jí vysvětlí, koho by měla navštívit, jakou podat žádost, jak dále postupovat apod. Úřad má několik sekcí, přičemž největší je sekce zabývající se právě problematikou zaměstnanosti osob se zdravotním postižením. Systém funguje tak, že osoba se zdravotním postižením je posouzena na odborném pracovišti. Je stanoven zbytkový pracovní potenciál a na základě toho pracovníci vytipují vhodné zaměstnán. Snaží se kontaktovat jednotlivé potencionální zaměstnavatele a dohodnout uzavření pracovní smlouvy mezi organizací a klientem.
Zásadní na této věci je skutečnost, že s klientem se pracuje individuálně a základní snahou je maximálně uzpůsobit vytipované pracoviště potřebám klienta. Smyslem je udělat maximum pro vhodné pracovní uplatnění osoby se zdravotním postižením. Současně úřad zajišťuje nezbytné sociální dávky, pokud se ukáže, že klient není schopen plného pracovního výkonu a zajišťovat si všechny své potřeby vlastní prací. Mimo tento systém, který je víceméně centrální a funguje ve všech spolkových zemích, jsou na jednotlivých úřadech práce zvláštní pracovníci, kteří se věnují agendě zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Je to obdobný systém, který funguje u nás na úřadech práce. Ukázalo se, že tento systém není schopen vyhovět všem potřebám osob se zdravotním postižením při hledání zaměstnání a proto byl zřízen Rakouský sociální úřad.
V Rakousku je stejné povinné procento zaměstnávání osob se zdravotním postižením tzn., že zaměstnavatelé, kteří zaměstnávání více jak 25 zaměstnanců musí zaměstnat 4% osob se zdravotním postižením. Pokud tak nečiní, platí sankci. Rakousko nemá tzv. náhradní plnění odběrem výrobků a služeb. Při prohlídce úřadu jsme se také setkali s hlavním posudkovým lékařem Rakouského sociálního úřadu pro oblast Vídně. Bohužel pro nedostatek času jsme se nemohli důkladně seznámit se způsobem posuzování, ale domluvili jsme se, že do Vídně brzo opět přijedeme a budeme jejich model posuzování studovat. Velmi zajímavým zjištěním pro nás bylo, že každá frakce v rakouském Parlamentu má svého mluvčího pro osoby se zdravotním postižením.
Úvodního jednání se účastnili dva tito mluvčí. Paní Theresia Haidimayr, která je poslankyní za stranu Zelených, mluvčí za tuto stranu pro osoby se zdravotním postižením a sama je zdravotně postižená na vozíku. Dále pan poslanec Sigibert Dolinschenk, mluvčí za stranu Svaz pro budoucnost Rakouska. Jejich pracovní náplní je mimo jiné, být v kontaktu s hnutím osob se zdravotním postižením a hájit zájmy této skupiny ve svých frakcích. Mimochodem v rakouském Parlamentu, který je dvoukomorový jsou v současné době tři poslanci se zdravotním postižením. Na oběd jsme byli pozváni do Michl’s café restaurant, chráněná dílna WienWork, kde jsme se setkali s dalším stranickým mluvčím pro osoby se zdravotním postižením panem ing. Norbertem Hoferem, který je mluvčím za stranu Svobodomyslných.
Tato restaurace je součástí podniku WeinWork, jehož zřizovatelem je organizace válečných obětí a osob se zdravotním postižením, které předsedá pan Michael Svoboda. Jednalo se o klasickou restauraci, kde byli zaměstnáni lidé s lehkou mentální retardací, případně lidé neslyšící, lidé s menším tělesným postižením anebo lidé s poruchami zraku. WienWork je podnik, který se pohybuje v normálním tržním prostředí, ale využívá některých zvýhodnění, které mu umožňují uspět rakouském trhu. Tento podnik má čtyři divize, a to restauraci, zpracování dřeva, zpracování kovů a komunální služby. V celém podniku pracuje celkem 400 lidí a z toho 50% osob se zdravotním postižením. Podnik má také svou učňovskou dílnu a dílnu na zapracování a naučení základním pracovním návykům. Je veden jako nezisková organizace tzn., že případný zisk je zpět investován do podniku.
Podpora z veřejných rozpočtů může být až ve výši 40% prokázaných nákladů podniku. Základní podmínkou této podpory je, že všechny náklady jsou řádně prokázány a že v kolektivní smlouvě je stanoveno, že mzda osob se zdravotním postižením na jednotlivých pozicích je stejná jako u osoby bez zdravotním postižením. O přístupu rakouské společnosti k problematice osob se zdravotním postižením svědčí dva příklady. Michl’s café restaurant je nedaleko vídeňské radnice.
Zaměstnanci této radnice dostávají zlevněné poukázky na stravování, které je možné vyměnit pouze v této restauraci. Tím je zajištěno, že restaurace má dostatečnou návštěvnost a odbyt svých služeb. Na můj dotaz, zda nejde o neoprávněné zvýhodnění na trhu, se na mě rakouští hostitelé nechápavě podívali. Takové věci tam nikdo ve vztahu k osobám se zdravotním postižením neřeší. Druhým příkladem vztahu společnosti k osobám se zdravotním postižením byla návštěva dílny na obrábění kovů. Tato dílna má obrovskou zakázku vyrobit pro velký obchodní řetězec stojany na kola. Na mou otázku, jak tuto zakázku získali, mi vedoucí dílny odpověděl, že patří k dobrému jménu velkých společností, že si objednávají výrobky v dílnách jejich typu. Zde jsem si uvědomil ten obrovský rozdíl ve společenské atmosféře.
V České republice jsou podniky schopny spíše sponzorovat charitativní akce, které nepochybně působí na emoce a přinášejí možná dobrý pocit dárcům. Nejsou už však schopni soustavně spolupracovat s chráněnými dílnami a zadávat jim smysluplné kooperativní zakázky. Dovedu si představit, že v našich poměrech by v případě Michl’s café restaurantu byl dán pravděpodobně podnět Úřad na ochranu hospodářské soutěže v souvislosti s neprováněným zvýhodňováním radnice této restaurace. Přemýšlel jsem o kořenech tohoto rozdílného pohledu na problematiku zdravotního postižení. Možná je to v tom, že Rakousko, ale i Německo, Polsko a další země měly po druhé světové válce obrovský problém s tím jak zajistit životní podmínky tzv. válečným poškozencům. Nebylo možné jejich situaci řešit sociálními dávkami, protože hospodářství těchto zemí se zhroutilo a proto se hledaly cesty jak zaměstnat tyto statisíce lidí. Typickým pozůstatkem tohoto období je, že v trafikách po celém Rakousku jsou zaměstnaní lidé se zdravotním postižením. Dnes je pro všechny samozřejmé, že lidé se zdravotním postižením mají pracovat, ale že k tomu potřebují i určitý ohled ostatních podnikatelských subjektů, aby se v podnikatelské sféře i na trhu práce udržely. Odpoledne jsme byli pozváni na návštěvu rakouského Parlamentu, kde jsme si mimo jiné krátce setkali s rakouskou ministryní zdravotnictví paní Dr. Andreou Kdolsky a významnou poslankyní Sociálně demokratické strany Rakouska paní Marianne Hagenhofer. V podvečerních hodinách naše návštěva vyvrcholila přijetím u Dr. Erwina Buchingera ministra sociálních věcí a ochrany spotřebitele Rakouské republiky.
Základní problém, který dnes toto ministerstvo a celá politická scéna ve vztahu k osobám se zdravotním postižením řeší, je otázka právní ochrany zaměstnanců se zdravotním postižením. Rakouská republika má poměrně silnou právní ochranu zaměstnanců se zdravotním postižením Část politické scény se domnívá, že tato přílišná ochrana brání zaměstnavatelům přijímat do pracovního poměru více osob se zdravotním postižením. Pana ministra jsem informoval o tom, že v České republice dnes prakticky neexistuje tato právní ochrana, že se nějakým způsobem neprojevila na zhoršení podmínek při zaměstnávání osob se zdravotním postižením, ale na druhé straně, že ani nepřinesla výrazné zlepšení uplatnění osob se zdravotním postižením. Požádal jsem pana ministra i jeho spolupracovníky o pomoc při přípravě zákona o osobách s duševním onemocněním.
Tento zákon nám v České republice dlouhodobě chybí. Návštěva Vídně byla pro mě i mé spolupracovníky velmi významná v tom, že jsme si mohli „osahat“ jednotlivé nástroje podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením, že jsme získali nové kontakty a slíbili si, že navzájem budeme spolupracovat a předávat si zkušenosti. Bohužel nemohl jsem se setkat s předsedou rakouské národní rady osob se zdravotním postižením, protože v té době byl na dovolené. Pan Michael Svoboda předseda rakouské střechové organizace válečných obětí a osob se zdravotním postižením je místopředsedou národní rady rakouské republiky, ale prakticky nebyl čas na nějakou hlubší debatu o jejich práci. Na první pohled jsem nabyl dojmu, že jednotlivé úřady úzce spolupracují s velkými organizacemi zdravotně postižených, případně s národní radou.
Na druhé straně se mi zdálo, že necítí potřebu vyvíjet tlak na vládu a jednotlivá ministerstva a že spolupráce je spíše na partnerské úrovni. Nedokáži však posoudit, jak tento vztah je efektivní ve vztahu k osobám se zdravotním postižením anebo zda se jedná pouze o formální partnerství.