V roce 2007 vstoupil v platnost zákon o sociálních službách. Byl přijat na základě široké politické shody všech parlamentních stran. Základní změnou bylo zavedení příspěvku na péči, který statisícům uživatelů sociálních služeb  přinesl reálnou naději na jejich lepší dostupnost i kvalitu služeb. Tyto naděje však nebyly zcela naplněny.

Ačkoliv bylo od přijetí zákona zřejmé, že je potřeba provést analýzy chování zadavatelů, poskytovatelů i uživatelů služeb a na tomto základě připravit novelu zákona, který by otevřel prostor pro rozvoj terénních sociálních služeb, dosud se tak nestalo.

Po téměř dvou letech připravilo MPSV ČR novelu zákona o sociálních službách, která je zaměřena především na restrikci výplat příspěvků na péči. I tu však navrhuje způsobem, o jehož pozitivním dopadu na státní rozpočet lze velmi úspěšně pochybovat. Ministerstvo práce a sociálních věcí neustále opakuje, že příjemci příspěvku na péči jej zneužívají a celý systém je finančně neudržitelný. Dramaticky vzrostly náklady na příspěvek na péči. V této souvislosti je nutné připomenout, že podle původního návrhu, který jsem také prosazoval, měl činit příspěvek v  I. stupni  500,- Kč a nikoliv současných 2000,- Kč. Kdyby politici před volbami nezvýšili příspěvek byly by dnes celkové výdaje na příspěvek nižší o 2 mld. Kč.

Základní ideou zákona o sociálních službách bylo podpořit rodiny, aby si samy zajistily péči o svoje příbuzné, kteří vzhledem ke svému stavu potřebují nějakou péči. Nový systém sociálních služeb nebyl primárně určen pro zlepšení situace poskytovatelů služeb, ale jejich uživatelů. Tuto úlohu příspěvek na péči nepochybně plní. Pokud někdo tvrdí, že příspěvek je v rodinách zneužíván nechť to dokáže. Zákon dává velké možnosti jak kontrolovat úroveň péče v rodinách. Veřejná správa však tyto možnosti vůbec nevyužívá. Stát zcela selhal v administraci celého systému. Bylo zřejmé, že po zvýšení výše podpory rodin bude větší snaha potencionálních příjemců příspěvků je získat. Státní správa nebyla na tuto situaci vůbec připravena.

Dnešní situace, kdy žadatelé o příspěvek na péči čekají na posouzení svého stavu také jeden rok je neuvěřitelná. Již mnohokrát se stalo, že žadatel zemřel dříve než se mu dostalo pomoci. Pořád se hovoří o zneužívání příspěvku na péči, ale neznám jediný případ, kde by stát provedl kontrolu a rozhodl o odebrání příspěvku. Stát má všechny nástroje k tomu, aby systém reguloval, ale není schopen tak učinit. Jediné řešení tedy vidí v restrikci příspěvku, protože „ti zdravotně postižení jsou vlastně podvodníci“. Jak absurdní. U příspěvku na péči se vyplácí asi 16 mld. korun a pořád se mluví o zneužívání. U státní sociální podpory se vyplácí 50 mld. korun a nikdo neuvažuje o kontrole využívání těchto peněz v jednotlivých rodinách.

Na druhé straně státní byrokracie neuvěřitelně plýtvá a chová se až nesmyslně. Inspekci kvality poskytování sociálních služeb pojali někteří úředníci jako možnost výletu a ještě demonstraci svojí sily a důležitosti. Krátký příklad. Poradna, kde je zaměstnán jeden pracovník na tři čtvrtě úvazku. Na inspekci přijelo pět úřadníku na tři dny, bydleli v hotelu a popsali třicet dva stránek. Holý nesmysl. Poradce byl tak otrávený, že řekl, že to nemá zapotřebí, aby ho někdo takto ponižoval.

Zcela zásadní problém je v dotačním řízení pro poskytovatele sociálních služeb. Každý poskytovatel služeb může požádat MPSV ČR o dotaci na financování služeb, protože příspěvky od uživatelů služeb nestačí na jejich financování. Problém je v tom, že dotace je poskytována pouze na rok a MPSV není schopno věcně zdůvodnit jednotlivé výše poskytnutých dotací. Samozřejmě, že ústavní zařízení sociální péče jsou v takovém systému zvýhodněna, protože si nikdo nedovolí nedat dostatečnou dotaci domovu pro seniory, kde žije sto starých lidí, kteří nemají kam jít.

U terénních sociálních služeb je situace zcela jiná. Ty žijí v trvalé nejistotě, zda příští rok dostanou dotaci a v jaké výši. Tento systém je nadále neudržitelný. Služby jsou v daném místě poskytovány podle výše poskytnuté dotace a nikoliv podle skutečné potřeby uživatelů.

V rozpočtové nouzi má absence transparentních kritérií pro dělení dotací fatální důsledky nejen pro drobné nestátní poskytovatele sociálních služeb, ale i pro páteřní sítě služeb typu charit apod.  Přetrvávají rozdíly poskytnutých dotací na identickou službu v řádu desítek procent. Systému chybí princip rovné soutěže. U uživatelů sociálních služeb dosud nebyla naplněna možnost volby služby sociální péče. Příspěvek na péči totiž nestačí k její úhradě. O rozsahu služeb de facto rozhoduje úvaha úředníků státní správy a samosprávy při přidělování  dotací, nikoli reálné potřeby osob závislých na pomoci druhých.

MPSV ČR nyní navrhuje převést dotační řízení do působnosti krajů. Domnívám se, že to nelze připustit. Stát by definitivně ztratil možnost vytvořit celostátní transparentní pravidla jejich financování. Pokud každý kraj připraví v samostatné působnosti vlastní způsob financování sociálních služeb, dojde nepochybě k výraznému oslabení sociální soudržnosti státu. Dostaneme se do situace Rakouska, kde každá spolková země má svojí sociální politiku a úroveň sociálních služeb je natolik rozdílná, že dochází dokonce k sociální migraci osob závislých na službách. Nechápu proč bychom měli opakovat stejnou chybu jako sousední země.

Návrh řešení musí vycházet z úvahy, že služby sociální péče jsou v podstatné míře hrazeny ze soukromých prostředků jejich uživatelů. Proto je třeba uživatelům zajistit reálný přímý vliv na výslednou podobu sítě služeb, to znamená, že služby sociální péče se musí rozvíjet podle potřeb uživatelů a nemohou být závislé na přidělení či nepřidělení dotace.

Z toho důvodu je nezbytné přiblížit způsob financování služeb sociální péče, způsobu financování zdravotnických výkonů. Musí být stanovena cena za jednotku výkonu např. cena pobytu na lůžku za jeden den, cena za hodinu práce osobního asistenta, cena za dovoz oběda od pečovatelské služby apod. Tuto cenu je třeba reálně posoudit z hlediska místních poměrů např. dojezdové vzdálenosti. Cena musí zahrnovat také odpisy investic v sociálních službách. Vláda ČR by měla svým nařízením každoročně stanovit stejný minimální procentní podíl státní dotace na jednotku nákladů jednotlivých služeb. Samozřejmě vždy s přihlédnutím k reálným možnostem státního rozpočtu.

Celý systém by měl potom fungovat tak, že každý poskytovatel služby by obdržel procentní podíl státní dotace na jednotku poskytnuté služby, a to po prokázání úhrady od uživatele z jeho příspěvku na péči. Je samozřejmé, že praktická realizace tohoto způsobu státního příspěvku by byla taková, že poskytovatel by obdržel zálohu na výkony, a to s ohledem na skutečnost předcházejícího roku a tuto zálohu by vyúčtoval podle skutečně provedených úkonů, které mu uhradili uživatelé.

Jsem přesvědčen o tom, že uvedený systém by byl spravedlivý ke všem poskytovatelům sociálních služeb. Dal by jistotu financování těm schopným, kteří si dokáží zajistit klientelu a umožnil by poskytovatelům terénních služeb, aby dlouhodobě investovali do rozvoje svých činností. Tím by došlo ke skutečné transformaci sociálních služeb. Základ by tvořily terénní sociální služby v přirozeném prostředí uživatelů. Je to nezbytný předpoklad k tomu, abychom byli v budoucnu schopni poskytnout kvalitní sociální služby za přijatelné finanční výdaje.

Pokud neprovedeme systémovou změnu ve způsobu financování služeb sociální péče, hrozí nám vážná krize celého systému.