Zastánci přijímání imigrantů neustále tvrdí, že je nezbytné, abychom pomohli utečencům, protože jejich odmítnutím bychom popřeli základní evropské hodnoty. Přiznám se, že této argumentaci příliš nerozumím. Nevím, zda se Evropa stala tím čím je proto, že strpěla, aby kdokoliv, bez dokladů, překročil hranice cizího státu a tvrdil, že je povinností onoho státu se o něj postarat. Tito „sluníčkáři“, mají asi na mysli solidaritu. Vůbec si však nepřiznají, že jednou ze základních hodnot evropské civilizace je důraz na zákonnost, dodržování pravidel a nezneužívání systémů. Solidarita je nepochybně velkou hodnotou, ale nesmí být zneužívána. Z probíhající migrační vlny je však stále více zřejmé, že se ve velkém počtu případů nejedná o případy, které si zaslouží naší pomoc a sounáležitost. Tito lidé ve většině utíkají z bezpečných zemí s představou, že je naší povinností se o ně postarat. Ti, kdo dnes přicházejí na evropský kontinent, nemají pocit sounáležitosti se zdejším kulturním dědictvím ani ho mít nechtějí. Přinášejí s sebou kulturu, jež se s naším kulturním prostředím nutně dostane do konfliktu. Přesto je po nás tato sounáležitost vyžadována. Je nezbytné nahlas říkat, že arabští běženci považují naše hodnoty, jako jsou rovnoprávnost žen a mužů, nepřijatelnost trestu smrti, mrzačení lidí jako trest za porušení zákona, tolerantnost k ostatním náboženstvím, svobodu slova a další, za slabost. Za velkou hodnotu považujeme demokracii a svobodu volby, která nikdy v arabských zemích nebyla, tudíž neví co to je. Místo hrdosti na hodnoty, zvyklosti, úsilí, jež nám zajistily ve všech smyslech bohatý život, podléhá Evropa stále více ideologii, která již nerozlišuje kulturní a sociální vymoženosti podle dosažené úrovně. Je to tzv. multikulturalismus, který chce smazat rozdíly mezi jednotlivými kulturami a společenstvími. Co z nás však zbude, když nebudeme hrdí na vlastní duchovní dědictví, na naší národní historii, na naši kulturu? Jednotlivé evropské země mají tisíciletou historickou kontinuitu, kterou multikulturalisté relativizují a národní identitu nepovažují za hodnotu samu o sobě. V Evropě jsme se naučili, po mnoha krvavých válkách, spolu hovořit a dojednávat společné věci i přes národní a historické odlišnosti. To však neznamená, že na tyto odlišnosti budeme absentovat. To by byla zásadní chyba. Je však jisté, že právě národní a historické odlišnosti považují někteří politici za překážky svých vizí. Podle všech signálů se zdá, že sociálním inženýrům v Bruselu se velmi hodí současná uprchlická krize. Možná, že jí chtějí využít k dalšímu potlačení národních identit, rozředit arabskými utečenci naše hodnoty a historické souvislosti. Evropa by potom nebyla společenstvím států a národů, ale byla by společenstvím lidí bez kořenů, národního a historického ukotvení. Taková společnost by se lépe ovládala, a byla by asi výhodná pro nadnárodní korporace, protože by nemusely přizpůsobovat svoje zboží jednotlivým národním specifikám. Tomuto procesu velmi pomáhá tzv. politická korektnost, kdy se bojíme nazývat věci pravými jmény, abychom se protistrany nějak nedotkli. Je to další naše slabost, kterou vhodně využívají multikulturalisté k prosazení svých zájmů. Je to jedno z největších nebezpečí pro svobodu jednotlivce a ochranu národních zájmů. V rámci politické korektnosti se bojíme například říci, že mnozí k nám neutíkají ze strachu nebo z bídy, protože Alžírsko, Libye, Irák či Sýrie nejsou žádné chudé země. Mohly by být nebo už byly značně bohaté z prodeje ropy. Proč tedy většina z těchto států je na tom tak špatně? Není to proto, že tam vládne arabská společenská kultura? A nyní přicházejí do Evropy a přinášejí s sebou tutéž kulturu. Bojíme se říci, že kultura, která neuznává rovnost pohlaví, víry, ale uznává mrzačení a zabíjení lidí, není naší kulturou. Muslimové se svého způsobu života nikdy nevzdají, což je mnohokrát prokázáno. Je tudíž povinností celé euroatlantické civilizace bránit pronikání jejich způsobu života do našeho prostředí.