Otázka, zda má být lékařská péče bezplatná není příliš přesná a je zavádějící. V médiích, ale i ve veřejnosti se často termín bezplatná péče užívá, ale všichni velmi dobře víme, že bezplatná zdravotní péče neexistuje. Každá lidská činnost je nějakým způsobem zpoplatněna a stejně je tomu i ve zdravotnictví. Správné je hovořit o tom, zda mají občané doplácet na zdravotní péči mimo zdravotní pojištění. Tato otázka je nepochybně důležitá. V našem současném systému je termín bezplatná péče používán právě pro péči, která  je plně hrazena z veřejného zdravotního pojištění.

Mimo veřejné zdravotní pojištění jsou realizovány platby, které přispívají na zdravotní péči přibližně 8% výdajů. Porovnáme-li toto procento s evropskými zeměmi tak přibližně odpovídá stejnému procentu výdajů občanů na zdravotní péči ve většině evropských zemí. Uvědomuji si, že tato věta vzbudí okamžitě polemiku, mnoho lidí povytáhne obočí a řekne, že to není pravda. Procentuální výše spoluúčasti občanů na výdajích za zdravotní péči v každé zemi zahrnuje různé položky a velmi těžko se přesně odhaduje skutečné výdaje jednotlivých občanů v jednotlivých zemích, které vynakládají za poskytnutou zdravotní péči. V souvislosti s reformou veřejných rozpočtů se výrazně oživila diskuse o výši spoluúčasti pacientů na hrazení zdravotní péče.

Osobně jsem přesvědčen, že spoluúčast pacientů na úhradě nákladů zdravotní péče je nezbytná a v některých segmentech má velmi významný regulační vliv. Tato spoluúčast však musí být vždy cílená, musí být promyšlená a ve svých důsledcích musí přinášet efekt, který od ní byl očekáván. Jako předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR (NRZP ČR) jsem v poslední době vyjádřil jasné stanovisko k zavedení poplatků ve zdravotnictví za předpis léků a za návštěvu lékaře. Já osobně ani NRZP ČR nezpochybňujeme regulační úlohu poplatků, záměr jejich zavedení je zcela zřejmý a nezpochybnitelný.

Tyto poplatky mají regulovat poptávku po nadbytečné zdravotní péči. Jsem však přesvědčen, že náš současný model poplatků prakticky nenaplňuje očekávání, která  by měl splňovat. Dovolím si konstatovat, že zásadní chybou zavedení poplatků ve zdravotnictví je jejich plošnost. Vychází pravděpodobně z přesvědčení, že všichni máme stejné žaludky, stejné příjmy, máme stejné zdravotní problémy a jsme ve stejné sociální situaci. Bohužel opak je pravdou. Všichni nemáme stejné žaludky, ale hlavně všichni nejsme ve stejné sociální situaci. Pro některé skupiny občanů poplatky neznamenají žádnou výraznější zátěž, pro další část občanů jsou však poplatky zásadním limitem v přístupu ke zdravotní péči.

Je zcela zřejmé, že plošnost zavedení poplatků neplní svůj základní úkol regulace přístupu ke zdravotní péči. Člověk, který je v domově pro seniory nebo v ústavu sociální péče nemůže zneužívat zdravotní péči, protože lékař navštíví dané zařízení 1x týdně či 1x za čtrnáct dní. Malé dítě těžko může zneužívat zdravotní péči, protože o návštěvě lékaře rozhodují rodiče a neznám rodinu, která by zbytečně se svým dítětem obíhala lékaře. Na druhé straně, plošnost poplatků může vést k tomu, že občané se sice chovají jinak, ale nechovají se tak, jak systém očekává. Místo toho, aby navštívili svého praktického lékaře a ten je doporučil na vyšetření ke specialistovi, tak občané volí zkratku, nejdou ke svému praktickému lékaři, ale snaží se dosáhnout vyšetření u specialisty. Motivace je zřejmá. Místo toho, abych platil dvakrát poplatek za návštěvu lékaře, zaplatím pouze jednou. A tak ordinace praktických lékařů zejí prázdnotou, ale zdravotní systém nic neušetří, protože praktičtí lékaři jsou hrazeni především kapitační platbou. Naopak vyšší návštěva u specialistů povede k vyšším výkonům tohoto segmentu ve zdravotnictví a tím i vyšším nákladům na tento segment.

Domnívám se, že skutečným mottem zavedení poplatků není reforma, ale zdravotnická daň, která má zajistit dostatek příjmů pro zdravotnictví. O takové dani, však nelze říkat, že je to reformní krok.