Liberální reformní strana, jinak také strana jednoho muže pana Hamerského, má již dlouho jediné téma, a to téma „eutanázie“. Konečně se panu Hamerskému podařilo přesvědčit paní senátorkou Domšovou, aby podala návrh zákona o „důstojné smrti“. Je zajímavé, že tato strana jednoho muže se chce zviditelnit pouze tímto tématem, místo toho, aby se věnovala důležitějším tématům naší současnosti jako je například korupce, nedodržování zákonů, částečný rozklad státní správy apod. Pan Hamerský se zřejmě chce svézt na vlně občanského nepochopení tak závažného tématu. Všechny výzkumy bohužel ukazují, že eutanázie má v České republice poměrně velkou podporu občanů. Tato podpora sama o sobě vypovídá o velmi malé vnímavosti české populace pro základní lidské hodnoty jako je právo, spravedlnost, ochrana života a další.

Už sám název zákona je velmi zavádějící. Důstojnou smrt si představuji tak, že zemřu ve společnosti svých blízkých, za jejich účasti a nikoli s pocitem, že někomu překážím, že jsem na obtíž a už se pouze čeká na to, abych umřel. Naše společnost se na stáří a nemoc dívá jako na něco cizího, co nepatří do společnosti založené na výkonu, úspěchu a samostatnosti. Chybí ucelený systém paliativní péče, která by zajistila lidem, aby neumírali osamoceni. Měli by být obklopeni věcmi, které znají a lidmi, kteří se jim plně věnují a jsou s nimi do poslední chvíle. Čtyřicet let kolektivní výchovy v nás dokonale vymazalo pocit sounáležitosti s rodinou, s jednotlivcem v rodině, pocit, že je přirozené pomáhat svým blízkým. Předčasná snaha osamostatnit se vede k přetrhání rodinných vztahů a vazeb, které je těžké v budoucnosti obnovit. Staré a nemocné lidi vnímáme jako zvláštní hmotu, která není složena z jednotlivců, kteří mají a měli své osudy, kteří měli a mají své radosti a starosti, kteří byli také mladí, krásní a výkonní. Vůbec si neuvědomujeme, že je to naše matka, že je to náš otec, že patří do naší rodiny a že je naší povinností se o ně postarat. Jsem přesvědčen o tom, že právě z těchto pocitů  jsou překládány podobné návrhy zákonů, který předkládá paní senátorka Domšová. Nevychází z vědomí toho, že dnes by mohla rozhodovat o životě svých rodičů a za čas budou děti rozhodovat o jejím životě.

Samotný zákon je velmi špatně napsaný, má řadu mezer a možných zneužití. Již v úvodu se jasně deklaruje, že eutanázii budou provádět či u ní asistovat lékaři. Samozřejmě se počítá s tím, že lékař je ten člověk, který má zabít druhého. Jak lehce zákonodárce může dát takovou odpovědnost na bedra jiného člověka. Před staletími byl kat tím nejvíce opovrhovaným člověkem ve společnosti a my dnes jsme schopni, bez jakéhokoli začervenání, napsat do zákona, že lékař podá jed či injekci a zabije druhého člověka. V zákonné hantýrce přesně tato věta zní „důstojné smrti může být podle tohoto zákona nápomocen, případně ji vyvolat pouze lékař, a to za podmínek stanovených tímto zákonem a prováděcími předpisy“. Je to jinak popsané zabití, ale čin je stejný jako když kat před 400 léty usekl člověku hlavu. Tehdy to bylo obrovské divadlo pro veřejnost, aby si každý uvědomil, že když nebude dodržovat zákony tak skončí stejně jako popravený. Dnes se v zákoně navrhuje, aby smrt přicházela tiše, bez veřejnosti, jako odměna za celoživotní práci, výchovu dětí…..Pokud si někdo opravdu myslí, že jeho blízcí mají být usmrceni, tak ať si každý zabije svou maminku a svého tatínka sám.  

Zákon samozřejmě předpokládá souhlas osoby s ukončením života, a to buď souhlas, který může být dán v mládí pro případ nějaké situace, anebo souhlas může být dán v případě, že člověk je ve složité zdravotní situaci, z které nevidí on ani lékaři řešení. Jak absurdní předpoklady. Ve třiceti letech nemohu říci, že za určité situace např. při autohavárii, kdy budu ochrnut na většinu těla, má být ukončen můj život. Znám řadu případů, kdy lidé po vážné autonehodě zjistili rozsah svého poranění a měli přání okamžitě ukončit svůj život. Křičeli na doktora ať jim píchne injekci, že nechtějí žít, že takový život nemá smysl. Dnes jsou tito lidé úspěšní, sice sedí na vozíku, ale lpí na životě tak jako nikdy a velmi dobře vědí, že už by nikdy nekřičeli na doktora, aby jim dal injekci k ukončení života. 

Myslím si, že obdobný návrh zákona je nesmyslný, protože přepokládá racionální uvažování lidí v jedinečné, traumatické a neopakovatelné situaci. Tito lidé ve skutečnosti neuvažují svobodně, ale jsou pod tlakem této jedinečné události a jednají zkratkovitě. Je to něco podobného jako pokus o sebevraždu, který lidé dělají ve složité situaci, kterou neumí řešit. Je zajímavé, že člověka, který se pokusí o sebevraždu považujeme za nepříčetného a je hospitalizován na psychiatrické léčebně. Na druhé straně v zákoně o důstojné smrti se přepokládá, že člověk si sám stanoví sebevraždu v určité životní situaci a tady ho nepovažujeme za psychicky nemocného. Přitom si vůbec neuvědomujeme, že člověk, který se pokusí o sebevraždu spíše volá o pomoc než, aby chtěl ukončit život. Je otázkou, zda právě i člověk nevyléčitelně nemocný nás nežádá o pomoc, která není v našich možnostech než, aby žádal o smrt.

O eutanázii by se dalo psát mnoho i z jiných pohledů. Například o možném zneužití, získání majetku, zbavení se nepohodlného člověka se zdravotním postižením a další. Přesto považuji za nejdůležitější, abychom si uvědomili nesmyslnost takového návrhu z hlediska našeho chování, rodinných vztahů a vztahů ve společnosti. Věřím, že tento zákon nemá podporu politiků a že nebude přijat.