Národní rada osob se zdravotním postižením ČR a Švédská federace organizací osob se zdravotním postižením se dohodly na společném projektu, jehož cílem je vytvořit ve spojené Evropě stejné podmínky při cestování pro osoby se zdravotním postižením. Tito lidé mají v každé členské zemi EU při cestování různé podpory, které nejsou kompatibilní a platí vždy pouze v jedné zemi.

Na konci roku 2007 jsme vstoupili do tzv. schengenského prostoru, tedy do prostoru bez hranic. Protože však podpory při cestování osob se zdravotním postižením nejsou přenositelné mezi členskými zeměmi EU, schengenský prostor tak pro jedince se zdravotním postižením dosud neexistuje. Jakékoliv překročení hranic pro ně znamená komplikace. Zásadní problém spočívá v tom, že každá osoba se zdravotním postižením má specifické potřeby při cestování. Tyto potřeby jsou různým způsobem kompenzovány, a to například ve formě úlev z pravidel silničního provozu, možností parkovat nebo stát tam, kde ostatní řidiči nemohou. Úlevy v pravidlech umožňují jízdu do míst, kam mohou jen vybrané skupiny vozidel.

Některé státy také přiznávají osobám se zvláštními potřebami kompenzace ve formě finančních benefitů, například odpuštění dálničních poplatků, slevy v autobusové a železniční dopravě a další. Vozidla přepravující osoby se zdravotním postižením jsou zpravidla označena speciální značkou a k realizaci úlev i benefitů potřebují zvláštní průkaz. A všechny  uvedené skutečnosti nejsou přenositelné z jedné země EU do druhé.

Cílem společného projektu je zmapovat podporu osob se zdravotním postižením při cestování v členských zemích EU. V rámci projektu budou analyzovány možnosti sjednocení podpor a vytvořen návrh, jak toho dosáhnout. V konečné fázi bychom chtěli předložit společný návrh Evropské komisi k posouzení a případnému zapracování do evropské legislativy, a to takovou formou, která by byla závazná pro členské země Evropské unie.

Snahy vyrovnat podmínky při cestování osob se zdravotním postižením

Je třeba připomenout, že v této oblasti byla učiněna řada iniciativ a legislativních pravidel, která se snaží vyrovnat podmínky při cestování osob se zdravotním postižením. Asi první iniciativa byla přijata v roce 1978. Evropská konference ministrů dopravy (CEMT) stvrdila, že členské země CEMT budou poskytovat osobám se zdravotním postižením přijíždějícím z  členské země všechny výhody, které jsou poskytovány tuzemcům. Výhody spočívají zejména v tom, že tyto osoby mohou zaparkovat v rezervovaných zó;nách, je jim umožněno dlouhodobé parkování nebo mají výjimku z platby za parkování. 

V roce 1997 byla rezoluce revidována a  působnost rozšířena na všechny země CEMT a na některé země připojené (Austrálie, Kanada, Korea, Spojené státy, Japonsko, Nový Zéland). Znamená to, že všichni automobilisté – osoby se zdravotním postižením z členských nebo asociovaných zemí CEMT – mají mít  výhody v parkování jako tuzemci, pokud disponují povolením k parkování označeným mezinárodním symbolem vozíčkáře.

V roce 1998 přijala EU podobnou rezoluci pro členské země. Nedořešena je však standardizace povolení k parkování, vhodná pro usnadnění reciprocity a odstranění případných nedorozumění. Zásadní problém spočívá ve skutečnosti, že všechna tato doporučení nemají sílu zákona a nejsou pro členské země závazná. Podle toho jsou také minimálně uplatnitelná v jednotlivých zemích. Situaci by částečně mohl řešit návrh parkovacího průkazu.

Evropská unie schválila 4. června 1998 doporučení o jednotném parkovacím průkazu pro osoby se sníženou pohyblivostí. Na dokladu je toto sdělení: „Tento průkaz zplnomocňuje svého majitele k využívání parkovacích výhod nabízených členskou zemí, ve které se (majitel průkazu) nachází.“  

Problém spočívá v  tom, že použití průkazu je omezeno jen na parkování a je pouze doporučením. Právní síla doporučení je minimální, a tak průkaz není rozšířen ve většině členských zemí EU. Je zřejmé, že parkovací průkaz nijak nezlepšuje individuální cestování OZP v schengenském prostoru.

Společný projekt „Evropou bez bariér“ se nedotýká normativních aktů Evropské unie, které jsou zaměřeny na odstraňování bariér bránících využití dopravních prostředků a k zajištění služeb umožňujících využití dopravních prostředků osobám se sníženou pohyblivostí a orientace. Tyto normativní akty upravující cestování v hromadných dopravních prostředcích – železniční, autobusové, letecké a lodní dopravě – a až na jednu výjimku neupravují individuální cestování osobními auty.

Jsou to technické normy, které upravují technické parametry dopravních zařízení a služeb v rámci těchto technických podmínek. Jde o závazné normy pro všechny členské země EU, které jsou dnes uplatňovány nejen v Evropské unii. Tyto závazné normy však vůbec neupravují benefity pro usnadnění cestování, které některé členské země poskytují.

Zásadním problémem při realizaci projektu bude rozhodnutí, zda ho zaměřit pouze na parkování, povolené stání či zvláštní povolení vjezdu, nebo se také zabývat ekonomickými zvýhodněními cestování osob se zdravotním postižením.

Velkým problémem projektu je skutečnost, že většina členských zemí EU má různá ekonomická zvýhodnění k podpoře cestování osob se zdravotním postižením. Jsou to například dálniční poplatky, slevy na jízdném v železniční a autobusové dopravě, úlevy při placení parkovného a další. Uvedené úlevy, slevy a odpuštění poplatků se promítá do veřejných rozpočtů jednotlivých zemí.

EU se přidržuje zásady, že sociální a finanční otázky jsou ve výlučné pravomoci členských zemí. Pokud se mají vyrovnat podmínky při cestování osob se zdravotním postižením, je nezbytné se zabývat i touto oblastí.

Jestliže budeme chtít opravdu vyrovnat podmínky v jednotlivých zemích a co nejvíce stírat rozdíly, musíme  alespoň částečně zajistit přenositelnost některých transferů z veřejných rozpočtů. Podpora cestování osob se zdravotním je možná jednou z mála oblastí, kde by mohla být zajištěna přenositelnost nároků podpory z veřejných zdrojů. Pokud se to nepodaří, hranice v Evropě pro osoby se zdravotním postižením budou i nadále.