V poslední době se mediálními hity stala výše sociálního pojištění v ČR a poplatky za pobyt v nemocnici. Ve snaze udělat z těchto dvou věcí senzaci, uchopili někteří novináři téma velmi specifickým způsobem. Několik dní se čtenáři a televizní diváci dozvídali, že ČR má jedno z nejvyšších sociálních pojištění a jeho výše zdražuje pracovní sílu a může být příčinou naší malé konkurenceschopnosti.

Netvrdím, že náklady na pracovní sílu nemáme vysoké a určitě by v této věci šlo leccos dělat. Vadí mi však skutečnost, že je veřejnosti poskytnuta pouze poloviční informace. Naše sociální pojištění zahrnuje mimo pojištění na důchod také pojištění na dávky v nemoci a na podporu v nezaměstnanosti. Téměř všechny státy Evropy mají zcela jiné pojistné systémy. Je zcela standardní, že nemocenské pojištění je součástí zdravotního pojištění a tam, kde je státní zdravotní služba, jsou dávky v nemoci vypláceny z daní. Obdobně je tomu u tzv. pojištění v nezaměstnanosti. Srovnávat jednotlivé systémy a výše pojistného je velmi ošidné a v zásadě nedávající velký smysl.

Podobně uchopili někteří novináři téma poplatků za pobyt v nemocnici, které ústavní soud k 1. 1. 2014 zrušil a politici se již dohodli, že tento poplatek nebudou obnovovat. Reportáže o tom, jak nemocnice ztrácí velké příjmy tím, že občané neplatí stokorunový poplatek, jsou ve skutečnosti nafouknutá bublina. Celková výše vybraných poplatků za pobyt na lůžku činí ročně asi dvě miliardy korun. V systému zdravotního pojištění je to marginální částka, a vzhledem k výdajům ve zdravotnictví, které se blíží třem stům miliardám korun, je prakticky nicotná záležitost. Je to, jako bychom z platu 20 000 Kč přišli o 200 Kč.  Je zajímavé, že se téměř žádný novinář nezamyslel nad tím, jaký dopad má placení pobytu na lůžku v nemocnici na jednotlivce. V případě, že je hospitalizován živitel rodiny, který při nemoci jde okamžitě s příjmem dolů, protože výše nemocenských dávek činí 60 % mzdy, kde zaplacení 3000 Kč za měsíční hospitalizaci může být opravdu vážným zásahem do rodinného rozpočtu. Obdobně tomu tak je například u seniorů, kteří žijí sami a z průměrného důchodu 10 000 Kč musí zaplatit nájem, zálohy na všechny energie, rozhlasový poplatek a další pravidelné výdaje. Ač tomu možná někteří čtenáři neuvěří, tak tito lidé zpravidla neprojedí 100 Kč denně, protože na to prostě nemají.

Obecně považuji současný systém poplatků za zcela nesmyslný, který je de facto určitou další daní za zdravotní péči, která však je velmi neetická. Tato daň postihuje zpravidla ty nejchudší. Ono totiž platí, že čím více je člověk nemocný, tím menší má příjem. V poplatcích je solidarita zcela zrušena.

V Evropě, tam kde je zdravotní pojištění, jsou poplatky více méně rušeny nebo minimalizovány. Prakticky vůbec v médiích nenajdeme informaci, že více jak v polovině zemí EU je státní zdravotnictví, placené z daní a v takovém systému jsou poplatky nelogické. Proto porovnávání jednotlivých zemí o systémech různých pojištění, placení pojistného a poplatků či o výši daní, je velmi zkreslující a neukazuje skutečný obraz daňového zatížení a cenu pracovní sily. Možná složená daňová kvó;ta poskytuje jakýsi srovnávací údaj o výši zdanění.

Možná by bylo dobré, kdyby média hledala jiné, a možná zajímavější úniky peněz ze zdravotnictví. Řádná výběrová řízení na drahé přístroje, ale i na nákup léků a zdravotnického materiálu by do zdravotnictví přineslo určitě více peněz než zrušené poplatky za hospitalizaci v nemocnici.

Pokud jde o vlastní poplatky, jsem toho názoru, že opravdu regulační funkci plní poplatek za pohotovostní službu. Velmi bych doporučoval vysoký poplatek (třeba 200 Kč) za návštěvu lékaře specialisty bez doporučení praktického lékaře. To však předpokládá některé systémové změny, odpor části lékařů a do toho se politici nepohrnou. Ušetřilo by se více, a možná to je zajímavé téma pro novináře…..