Ve čtvrtek obletěla svět fotografie utopeného syrského dítěte na řeckém ostrově Kos. Každá smrt je strašná, a pokud jde o dítě, tak je to vždy velmi bolestné. V mediálním světě však platí jakési nepsané pravidlo, že fotky zemřelých dětí se nezveřejňují. Můžeme to sledovat např. u zpráv o dopravních nehodách, válečných konfliktech, apod. Je legitimní otázkou, proč v tomto případě bylo toto pravidlo porušeno? Možná proto, aby v nás byl vyvolán pocit viny za jeho smrt, protože Evropané nedostatečně pomáhají migrantům v jejich cestě „za lepším životem“. Fotografie měla vyburcovat veřejné mínění ke změně postoje k migrační vlně a evropským politikům přidat další náboje do jejich kampaně na přerozdělovací kvóty a vytváření tlaku na „odbojné“ státy. Kdo sleduje poslední vývoj v mainstreamových médiích ve věci migrační vlny, musí nabýt přesvědčení, že zapadá přesně do popisu scénáře, jak manipulovat veřejným míněním, který je dobře popsán na http://aeronet.cz/news/jak-funguji-ceske-medialni-agentury-pro-pruzkum-verejneho-mineni-exkluzivni-vypoved-zamestnance-o-praktikach-spin-doctoringu-planovani-vysledku-pruzkumu-prefabrikace-volebnich-preferenci-ovlivnov/. Je zřejmé, že je potřeba ještě více vybičovat naše emoce, abychom přestali racionálně posuzovat celou situaci a ptát se proč se všechno děje. Nikdo si nepoložil otázku, zda vůbec bylo nutné vystavovat dítě takovému nebezpečí? Kde je odpovědnost rodičů za život dítěte? Rodina utopeného dítěte přeplouvala z Turecka, což je bezpečná země a lidem, kteří utíkají před válkou, poskytuje bezpečí a základní prostředky na přežití a přečkání období nebezpečí. Stát se to u nás, tak budou rodiče dítěte pravděpodobně vyšetřováni, že vystavili dítě nebezpečné situaci a zbytečně ohrozili jeho život. Dnes je zřejmé, že většina lidí z Blízkého východu utíká do Evropy především před chudobou. Je to určitě legitimní důvod, ale ten nezavazuje jednotlivé státy, aby takové migranty přijímaly. Ostatně Úmluva OSN o právním postavení uprchlíku rozlišuje uprchlíky na ekonomické, válečné a politické. Většina členských států zcela rezignovala před přísným rozlišováním, o jaké uprchlíky se jedná a dopouští se tím protiprávního jednání. Schengenská smlouva v čl. 5 stanoví, kdo může překročit vnější hranice společného prostoru. Do schengenského prostoru nesmí vstoupit žádná osoba bez dokladů a víza. Pokud to některá země umožní z humanitárních či jiných důvodů, nesmí tyto osoby pouštět do jiných členských zemí. Když Maďarsko zkusilo dodržovat Schengenskou smlouvu, tak pod tlakem EU a náporem migrantů, muselo rezignovat. Je potřeba jasně říci, že nemáme žádnou povinnost vůči ekonomickým migrantům. Nejsme ani odpovědni za destabilizaci situace v Libyi, Sýrii a dalších arabských zemích. Ty státy, které se snažily importovat naše pojetí demokracie do těchto států, nesou velký díl odpovědnosti, ale tento fakt téměř žádný politik neřekne nahlas. Představa některých politiků, ale i medií, že se s utečenci podělíme o svoje bohatství a tím problém vyřešíme, je zcela mylná. Je tomu přesně naopak. Podle všeho tvoří utečenci především ti schopnější, kteří mají peníze na zaplacení cesty do Evropy. Evropané, bičováni médii si vůbec neuvědomují, že umožněním ekonomické migrace z arabských zemí velmi oslabují původní země, odkud imigranti přicházejí. Je to dobře popsáno v přednášce „Imigrace, světová chudoba a kuličky“. https://www.youtube.com/watch?v=Q9OHapuhzs4&feature=youtu.be. V rámci této migrační krize je velmi poučné sledovat jednání špiček EU. Ačkoliv se již na summitu v dubnu 2015 členské země dohodly na společné akci proti převaděčům uprchlíků ve Středozemním moři, do dnešního dne se ani jedna akce neuskutečnila. Na červnovém summitu se evropské země shodly na zřízení azylových táborů ve vstupních zemích schengenského prostoru a zase nic. Ukazuje se, že Evropská komise a její orgány jsou, vůči emigrantské vlně, zcela paralyzovány. Nejsou schopny žádné akce. Přerozdělovací kvóty jsou čiré zoufalství. Čím více imigrantům umožníme pobyt v Evropě, tím více se jich dá z Afriky na cestu k nám. Pokud dostanou ekonomičtí utečenci azyl v Evropě, tak podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků, mají právo požádat o azyl i pro svoje rodinné příslušníky. Co pojem „rodinný příslušník“ pro arabské migranty znamená, se můžeme jen dohadovat. Současná migrační vlna není způsobena jen válečnými konflikty v některých zemích, ale také vysycháním oblast tzv. Sahelu, což je pás Afriky táhnoucí se od západu k východu pod Saharou a žije zde asi 60 mil. lidí. Proto je pro nás životně důležité, aby se země EU co nejdříve dohodly, jak těmto zemím pomoci na jejich území a jak zabránit pašerákům lidí v jejich činnosti. Pokud se tak nestane, začnou si nutně jednotlivé země chránit svoje území svými vlastními prostředky a podle svého rozhodnutí. Současný stav, kdy se do Evropy valí statisíce migrantů, aniž bychom vůbec tušili co je to za lidi, je neudržitelný. Tito lidé jsou stále více přesvědčeni, že je naší povinností je přijmout, živit je a zajistit jim bydlení a práci. Dnes si již migranti svým počtem vynucují naší pomoc. Je potřeba jim však důrazně sdělit, že pomoc si nelze vynucovat.