Na počátku minulého týdne rozjeli reportéři Seznam Zpráv, na základě výpovědi pečovatelky Gabriely Lhoťanové, investigativní projekt v domově pro seniory Slunečnice v Ostravě-Porubě. Paní Lhoťanová se v březnu obrátila na redakci Seznamu se žádostí o pomoc, protože nechtěla už dál snášet poměry, které tam vládnou. Stížnosti na hrubé zacházení s klienty, které adresovala svým nadřízeným, podle ní nikam nevedly. Seznam osm měsíců mapoval skutečný vztah personálu ke klientům největšího domova pro seniory v Moravskoslezském kraji, kde žijí čtyři stovky seniorů. I s využitím skrytých kamer získala redakce klíčová svědectví. Nemá smysl komentovat hrubé výroky personálu vůči starým lidem. Paní Lhoťanová sama uvádí, že „příčinou takového chování pečovatelek je frustrace, protože práce je nebaví, v osobním životě jsou asi nespokojené, možná jsou vyhořelé a nemají v sobě kousek pokory. Dnes je to bohužel nastavené tak, že na tuto práci vezmou každého“. Vedení domova Slunečnice s redakcí Seznam Zpráv i přes opakované žádosti nekomunikovalo. Paní Lhoťanová dále uvádí: „Je to hrozné, přijdu na službu a paní mě drží za ruku a říká mi, že chce umřít kvůli tomu, jak se k ní ti ostatní chovají. Že prý podle ní to ani v koncentráku nebo ve vězení nebylo tak hrozné. Z reportáže Seznamu vyplývá, že vedení Slunečnice musí o problematickém chování části pracovníkům ke klientům vědět. Napovídá tomu skutečnost, že vedení „domova“ vůbec nereaguje a odmítá s novináři komunikovat. Důkaz lze spatřovat i v dalších slovech paní Lhoťanové: „Ve Slunečnici je daný postup. Kdokoliv z nás chce mluvit s ředitelem, tak to musí oznámit staniční sestře, potom vrchní sestře a až teprve potom může jít za ředitelem. Pokud jsem já vznesla nějakou námitku staniční sestře, ta to řekla vrchní sestře a ta mi odpověděla, že pan ředitel o všem ví – a buďte zticha. Takže nakonec já sama jsem uvěřila tomu, že o tom ředitel ví“. Chování personálu domova pro seniory Slunečnice je neomluvitelné, ale je třeba dodat, že to není ojedinělý případ, kdy pracovníci obdobných sociálních zařízení se chovají nedůstojně ke svým klientům. Je časté, že pečovatelky svým dospělým klientům tykají, oslovují je „babi“ nebo „dědo“, aniž by byly v příbuzenském poměru. Právě tato familiárnost v chování postupně vede k excesům, které se provalily ve Slunečnici. Prostě tato velká zařízení, kde dochází k určité anonymizaci jak klientů tak také personálu, nutně vede k excesům v chování. Vedení takových zařízení je zavaleno byrokracií, a tudíž kontrola péče je spíše formální. Když byl v roce 2006 schválen zákon o sociálních službách, panovalo přesvědčení, že to je soumrak všech velkých pobytových sociálních zařízení, protože zákon umožňuje rozvoj terénních sociálních služeb a stanoví způsob jejich financování. Zákon říká, že každá osoba závislá na pomoci jiné osoby má nárok na příspěvek na péči, který umožňuje buď nákup sociálních služeb, nebo možnost poskytování péče prostřednictvím rodinných příslušníků a příspěvek na péči zůstává v rodině. Ukazuje se však, že motivace rodinných příslušníků k poskytování péče je nedostatečná a tak ročně přibývá v naší zemi 2000 míst v různých „ústavních zařízeních“. Ročně veřejné rozpočty státu či krajů vydávají více než tři miliardy korun pouze na jejich výstavbu. Nikdo však příliš neuvažuje dopředu, jak budou tato zařízení financována v budoucnosti. Podle analýzy Deloitte, kterou má MPSV ČR k dispozici, není péče v ústavních zařízeních dlouhodobě financovatelná. Péče v celoročních pobytových zařízeních je mnohem dražší než péče v domácnosti. Přesto paní ministryně Jana Maláčová prosadila do návrhu státního rozpočtu na rok 2020 750 mil. Kč na další výstavbu domů seniorů. Další finanční prostředky doputují z krajů a měst a vzniknou další ústavy. Péče v domácnosti je financována z příspěvku na péči, bez investic. Pobytová zařízení jsou financována z důchodů klientů, příspěvku na péči a dále z dotace z veřejných rozpočtů ve výši asi jedné třetiny. Celkové výdaje na péči v pobytových zařízeních jsou měsíčně přes 40 000 Kč. Oproti domácnostem je to minimálně jednou tolik. Co s tím? Je nezbytné provést takové systémové změny, které zajistí, aby péče pro lidi, kteří potřebují pomoc, byla poskytována v maximálním rozsahu v jejich domácnostech. K tomu je potřeba motivovat rodiny, aby byly ochotny tuto službu vykonávat. Je nezbytné, hlavním pečujícím osobám (jednomu členu rodiny) zajistit takovou výši starobního důchodu, aby nebyly trestány za dlouhodobou péči o své blízké. Péče je velmi náročná, a pokud pečující osoba věnuje většinu svého času svému příbuznému, je potrestána velmi nízkým důchodem. Stanovit alimentační povinnost rodinným příslušníkům na příbuzné umístěné v domovech pro seniory a v dalších pobytových sociálních zařízeních. To je běžná praxe v Evropě. Pokud se chtějí děti zbavit péče a starostí o svoje rodiče, měly by se podílet finančně na nezbytných nákladech. Pokud chceme soustředit péči především do rodin, protože je to po všech stránkách lepší. Musíme zvýšit výši příspěvku na péči pro lidi, kteří si sami nedokážou zajistit, pro nemoc či stáří, základní životní úkony. Je také nezbytné podpořit rozvoj zdravotní péče v domácnostech, tzv. Home Care. Šetří se tím lůžka v nemocnicích a hlavně tato zdravotní služba umožňuje zůstávat doma co nejdéle. Samozřejmě, že vždy budou nějaká sociální zařízení dlouhodobé péče, protože ne každý člověk potřebující pomoc druhé osoby má takové rodinné zázemí, aby mu péče mohla být poskytována v rodině. Ke zlepšení atmosféry a kvality služeb je nezbytné zajistit důstojné mzdy pracovníkům v sociálních službách. Dnešní výše mzdy pracovníka v sociální péči je málo přes dvacet tisíc korun. To je opravdu neadekvátní mzda za nesmírně náročnou službu v pobytových službách. Při nedávném průzkumu ministerstva zdravotnictví se 85 % občanů vyjádřilo, že by chtěli zemřít doma. Je naší povinností toto přání naplnit. Mgr. Václav Krása Předseda odborné komise pro Práci a sociální věci Hnutí Trikolóra