Mnoho občanů zasáhla nedělní tragická událost. Při požáru v Domově pro zdravotně postižené občany zemřelo dnes ráno ve Vejprtech osm lidí. Další lidé jsou zraněni. Podařilo se zachránit celkem třicet klientů s mentálním postižením. Příčina požáru není dosud známá. Požár ve Vejprtech je hodně podobný požáru v Ústavu sociální péče v Měděnci, který se odehrál v nočních hodinách z prvního na druhý listopad roku 1984. Šlo o tragickou událost, při níž vyhořel zdejší Ústav sociální péče, ve kterém zahynulo 26 chovanek a několik dalších utrpělo zranění. Tato událost se později stala námětem filmu „Requiem pro panenku“. K výše uvedeným případům lze ještě přiřadit požár, ke kterému došlo 10. prosince v loňském roce, v Krásné Lípě v dřevěné části ubytovny CENTRUM N v ulici Svojsíkova stezka, v části Dubice. Ve staré budově žilo přes třicet převážně sociálně slabých spoluobčanů. Bylo evakuováno celkem 32 osob, z toho 12 lidí ze zasažené budovy a 20 osob ze sousedního objektu. V tomto případě naštěstí nebyli žádní zemřelí. Jsou to velmi podobné tragické příběhy, protože se jedná o lidi, kteří jsou odkázáni na pomoc a mnohdy zcela závislí na péči. Požáry byly v objektech, které jsou svojí stavební dispozicí značně nevhodné. Ve všech případech se jedná o starší budovy, které nebyly původně určeny pro pobytové sociální služby. To znamená, že neměly potřebnou infrastrukturu k předcházení takovým tragickým událostem. I přes částečnou modernizaci zařízení ve Vejprtech nemá evakuační výtah, požární čidla ve všech prostorách apod. Každá tragická událost v takových zařízeních je komplikovaná, velmi specifická, vyžadující od záchranných složek mimořádný a vždy asi jedinečný postup. Lidé se zdravotním postižením jakéhokoliv druhu zpravidla nedokážou sami opustit nebezpečný prostor, jsou dezorientování a musí být jednotlivé evakuováni. To se ukázalo i v tragédii v Domově ve Vejprtech. Bohužel je třeba říci, že v takto nevhodných budovách je stále mnoho pobytových sociálních zařízení. Zvláště ta zařízení, která jsou uzavřena, protože klienti mají takové zdravotní postižení, že nejsou schopni se vůbec orientovat, kde se nacházejí, jsou ve velkém nebezpečí a jejich zřizovatelé by měli dbát především na instalaci takových technických protipožárních opatření, která by minimalizovala podobné tragédie. V dnešních zprávách o tragédii ve Vejprtech také zaznělo, že chybí deset pracovníků. To je velká bolest sociálních služeb obecně. Nedostatek finančních prostředků, špatně placení zaměstnanci a hlavně nedostatečné investiční prostředky na důkladnou rekonstrukci objektů nezaručují ani do budoucna, že k takové tragédii opakovaně nedojde. Samozřejmě se nabízí otázka, zda je nutné, aby lidé se zdravotním postižením, senioři a další sociálně slabí žili ve velkých sociálních zařízeních. Všechny strategie sociálního začleňování, které rostou jak houby po dešti, hovoří o tom, že se mají rozvíjet terénní sociální služby a péče má být poskytována v přirozeném sociálním prostředí těchto lidí, a to buď v malých komunitách, nebo ve svých domácnostech. Jenže sledujeme zcela opačný trend. Každý rok přibývá asi 2000 nových lůžek. Jejich výstavba stojí asi tři miliardy korun a jejich provoz je značně drahý. Je potřeba také dodat, že čím větší pobytová zařízení sociálních služeb, tím větší nebezpečí podobných tragédií. Tragická událost ve Vejprtech by nám měla být mementem, abychom urychleně začali realizovat všechny krásné plány, jak změnit naší sociální politiku v této oblasti.