Na sociální služby jde každoročně asi 50 mld. Kč. Jsou to jednak dotace registrovaným poskytovatelům sociálních služeb, dále příspěvek na péči a také část ze zdravotního pojištění na výkon zdravotní péče v pobytových sociálních zařízeních. Od roku 2015 jsou financovány sociální služby prostřednictvím krajů, které mají zákonem stanovené procento na financování sociálních služeb, a to z částky, která je v rozpočtu MPSV ČR stanovena na jejich financování. Kraje ve vlastní kompetenci rozhodují, které registrované subjekty obdrží dotaci a které nebudou podpořeny. Je logické, že upřednostňují ta zařízení, která sami zřizují.

Dlouhá léta jsem tomuto přechodu způsobu financování bránil, protože je zcela špatný. Ve všech evropských zemích se financování sociálních služeb centralizuje, neboť se přechází na jakýsi systém pojištění na sociální služby nebo pojištění na dlouhodobou péči. Převod kompetenci na kraje je velmi pochybný už z toho důvodu, že kraje jsou největšími poskytovateli sociálních služeb a současně budou mít možnost rozhodovat o jejich financování. Kraje jsou tak ve střetu zájmů. Je to zcela odlišná situace oproti zdravotnictví, kdy jsou také kraje největším poskytovatelem služeb, ale financování je prostřednictvím zdravotních pojišťoven. Financování sociálních služeb je jeden z velkých problémů sociálního zabezpečení a je několik způsobů jak tuto věc řešit – pojištění, dlouhodobé granty nebo prostřednictvím klienta. Dlouhodobé granty však neznamenají systémové řešení, ale pouze odložení problému financování sociálních služeb.

Další systémovou chybou financování sociálních služeb je jednoroční dotační systém, který brání poskytovatelům sociálních služeb, aby investovali do rozvoje svých služeb. Dotační systém je výhodnější pro ústavní zařízení, a to proto, že tato zařízení mají vybudovanou základní infrastrukturu a nějakou ekonomickou základnu, kdežto terénní sociální služby přežívají z roku na rok. Pravděpodobně je to jeden z důvodů, proč nedochází k očekávanému snižování kapacit v institucionálních zařízeních.

Financování sociálních služeb je nezbytné věnovat prioritní pozornost, protože představují významný ekonomický faktor. V České republice pracuje v tomto oboru nejméně 60 tisíc lidí a jejich služby využívá přibližně 250 tisíc závislých osob. Obdobná poměrná čísla jsou také v ostatních zemích. Sektor služeb obecně, ale i oblast sociálních služeb, se bude neustále rozvíjet a stane se jedním z největších zaměstnavatelů. Vzhledem k demografickému vývoji se ukazuje, že v sociálních službách bude zaměstnáno stále více lidí. Nejcharakterističtějším rysem demografického vývoje v ČR, je stejně jako v jiných vyspělých zemích pokračující stárnutí populace.

Pokud chceme, aby došlo k rozvoji sociálních služeb, je nezbytné provést systémové změny, které zaručí dlouhodobou stabilitu a jistotu pro poskytovatele sociálních služeb, budou jednotné pro celé území státu, dostupné všem občanům, závislým na pomoci druhé osoby, bude zachováno právo klientů na volbu způsobu poskytování péče, včetně neinstitucionální. Systém musí umožnit vstup dalších osob, které budou postupně přibývat vzhledem k demografickému vývoji.

Jediný systém, který splňuje výše uvedená kritéria je pojistný systém. O pojistném systému financování sociálních služeb se hovoří již dlouho, ale žádná vláda neměla odvahu tuto systémovou změnu připravit.

Jsem dlouhodobě přesvědčen, že právě pojišťovací systém, kdy se každý občan podílí určitým procentem ze svých příjmů na financování sociálních služeb, zaručí dlouhodobou stabilitu financování služeb, a tím i poskytovatelů sociálních služeb. Systém bude jednotný, solidární a mohl by být pro klienty i přenositelný do jiných zemí EU. V Německu je povinné procento kolem dvou procent z příjmů občana, ale jen do určité výše ročních příjmů. Myslím si, že modifikovaný německý model by mohl být aplikován v naší zemi. Německý model také stanoví spoluúčast na úhradě služeb přímými příbuznými, což považuji také za správné.